"Nevěř, že tam slunce svítí,

nevěř, že se hvězdy třpytí,

nevěř pravdě, že jest klamem,

věř jen lásce v srdci samém!"

 

William Shakespeare

překlad: Josef Jiří Kolár

      "Promiňte, pane," řekla letuška podávající Spikovi nahřátý ručník, "brzy přistaneme."

      Spike se líně protáhnul a posadil zpříma, není nad pořádný šlofíček. Spokojeně se rozhlédl po kabině. Soukromý tryskáč Wolfram & Hart představoval přímo revoluci pohodlného cestování vzduchem, aspoň podle jeho měřítek. Dlouhý let z L.A. Spikovi utekl jako voda, zejména díky tomu, že většinu času strávil na pohodlném dvoulůžku. Spikova kabina měla tatáž slunci-vzdorná skla, jako celá firma, takže poprvé mohl letět a nemusel se choulit pod dekou a mačkat polštáře na roletku na okně. A nejenže mu štíhlounká letuška nosila koktejly dle libosti, dokonce mu i přihřála krev.

      Cítil se mírně provinile, že si let tolik užívá, zvlášť když vezme v úvahu levity, které nepřestával číst Angelovi za to, že se zaprodal říši zla, alias právní firmě, výměnou za požitky a luxus. Ale o nic se neprosil a dokonce ani nevěděl, že nějaké soukromé letadlo vůbec existuje, když souhlasil s tímto výletem.

      Před pár dny se u něj v bytě objevila Fred. V jedné ruce pytlík plný jídla a ve druhé karton šesti piv. K večeři připravila tacos, které Spike utopil v ostré omáčce a náležitě si vychutnal, stejně jako většinu lahodného moku. Chvíli si naivně myslel, že přišla jen kvůli potěšení z jeho společnosti, ale jak se jídlo chýlilo ke konci, vyšel najevo skutečný důvod její návštěvy. Potřebovali jeho pomoc. Spike nejdřív chtěl rovnou bez řečí odmítnout. Nehodlal pro ně pracovat, a taky si nemyslel, že v boji dobra proti zlu jsou pořád na správné straně. Ale pak mu Fred celý problém vysvětlila.

      Prý dostali hlášku o jednom Argus démonovi, který si v Londýně pokoutně rozjel takový kšeftík. Vystopovat Argus démony je podle výsledků jejich bádání velice těžké, protože na sebe mohou vzít podobu jakékoli bytosti si zamanou, včetně lidí. Když je Argus démon v lidské kůži, prozradí ho jen máloco. Argus démoni jsou také pověstní zotročováním upírů. Má se za to, že se z nich krmí, což Argusům dává energii na udržení svého přestrojení, a upíry drží v rauši, v područí démonů.

      Fred Spikovi sdělila, že Angel se s touto rasou setkal před zhruba sto padesáti lety. On a Darla se zapletli do války soupeřících frakcí Argusů a podařilo se jim podstatně zredukovat jejich řady, než zbylí přeživší práskli do bot. Jeden z těch přeživších teď s největší pravděpodobností terorizuje Londýn.

      Fred se pokusila Spika přesvědčit, že je jediný, kdo se může Argusovi postavit. Angela by mohl poznat, ale se Spikem se nikdy nesetkal, takže by se k němu měl být schopen přiblížit natolik, aby odhalil jeho plány a pak démona zabít a stejně tak i upíří poddané, které nashromáždil. Když Spike odmítl, Fred protáhla svůj pěkňoučký obličejík a začala mu koktavě líčit masakr, který Argus způsobil včera. Zahynula při něm více než stovka mladých dívek, ve škole sirotčince nedaleko Londýna. Také mu řekla, že bude bydlet v pěkném hotelu, jídla a krve, co hrdlo ráčí, a navíc tučný bonus, pokud Arguse zabije. Takže nakonec, přemožen jejími sladkými úsměvy a lichotivými slůvky, spolu s vyhlídkou na plně hrazený výlet do Anglie, svolil.

      Letoun hladce přistál a zaroloval do obrovského hangáru. Což je obzvlášť příhodné, říkal si v duchu Spike, vzhledem k tomu, že je poledne a on rozhodně nemá náladu vyrazit si na sluníčko, ač chabé, jak už slunce v únoru v Anglii bývá. Také ho napadlo, že tohle musí být nějaké soukromé letiště, protože Heathrow to není dozajista. Oh well, prostě další výhodička zapojení se do ďábelského byznysu, pomyslel si.

      Letuška Spikovi podala jeho brašnu a doprovodila ho ke dveřím letadla, ukázala na černou sáhodlouhou limuzínu, která už na něj čekala. Sladce se usmívala a mávala mu, zatímco scházel po schůdcích dolů.

      Šofér limuzíny stál před vozem, držel cedulku s nápisem: Spike. "Ty debile," mumlal si potichu Spike, když už mu řidič otevíral dveře, "copak z letadla vystoupil ještě někdo jiný?"

      Vklouznul do vozu a jal se obdivovat měkkou kůži sedadel. Natáhl si nohy a pohodlně se opřel, ruce za hlavou. "Tak, kámo, kam pojedeme?"

      "Do Hampshire Plaza, pane."

      "Co to je?" zeptal se líně Spike.

      "Váš hotel, pane. A je to velice pěkný hotel."

      "Aha, tak fajn." Spike vyhlížel tmavě tónovanými okny ven. Když se přiblížili k městu, pokusil se zorientovat, ale nakonec to vzdal. "Řekni mi, až tam budeme, jo?" požádal a zavřel oči. Už je to dávno, co byl v Londýně naposledy, a nebyl si jist, co čekat. Ani ne tak od města, jako spíš od sebe. Provedl v Londýně tolik hrozných věcí. Vážně neměl chuť vydat se na procházku krví zbrocenými vzpomínkami. Byl rád, ze srdce rád, že je tady, aby zabil démona, napravil na někom spáchanou křivdu. Přinejmenším to mohl udělat.

      Šofér promluvil brzy, vytrhl ho tak z rozjímání. "Už jsme skoro tam, pane. Za minutku se vám naskytne skvělý výhled na Londýnské Oko."

      Spike se otočil k oknu. Směrem k řece spatřil návrší s rozporuplně proslulým gigantickým ruským kolem. Během tacos večeře ho Fred poinformovala, že Oko není skutečné ruské kolo, z mnoha různých důvodů, které úplně nepochopil, a šveholila na téma, že se na něm určitě musí svézt, až tady bude. Spike nahlas zauvažoval, jestli Fred neztratila ze zřetele pravý důvod téhle cesty, což ji očividně lehce zmátlo.

      Nyní tedy vidí Oko na vlastní oči, Spike si pomyslel, že by tam koneckonců mohl někdy později zajít a prohlédnout si je zblízka. Bylo skutečně působivé, s kabinkami jako vesmírné koráby, vznášející se na obloze. Mohlo by to dokonce být jediné místo ve městě, jež nebylo svědkem jeho hříchů.

      Nakonec limuzína připlula před jakousi impozantní budovu. Nevzpomínal si, že by v této části města kdy stál tak velkolepý hotel. "To je Hampshire Plaza, pane. Zavezu vás k privátnímu vchodu." Po pár dalších zákrutách vjeli do podzemních garáží a zastavili před recepcí, kde na kobercích rozhodně nešetřili.

      Spike odmítl portýrovu nabídku, že mu ponese zavazadlo, ale dovolil, aby ho zavedl k pultíku. Wolfram & Hart se postarali o vše a v mžiku už byl na cestě do svého pokoje. Tihle idioti aspoň nepověsili cedulku s jeho jménem na dveře, napadlo ho, když vystoupil z výtahu na svém podlaží.

      "Vaše pokoje, pane," řekl portýr, držíc otevřené dveře. Spike vešel a rozhlédnul se. Ocitl se v obývacím pokoji, přímo marnotratně zdobeném brokátem s hlubokým květinovým vzorkem vyvedeným v rudé a zlaté. Honosné látkové tapety na zdech lemovaných zrcadly ve zlacených rámech, a starožitnosti všude, kam oko zabloudilo. Francouzskými dveřmi bylo vidět na postel s nebesy, jež vévodila další luxusně zařízené místnosti.

      "Jste si jist, že tohle je můj pokoj?" zeptal se opatrně Spike. Měl na hony daleko od levných motelů jeho minulosti. Spíš Angelův styl, napadlo ho.

      "Ano, pane." Portýr pokračoval v exkurzi, při níž mu podrobně předvedl rozličné vymoženosti, jako by Spike nedokázal sám najít koupelnu.

      "Díky, kámo, pochopil jsem." Portýr kývnul a zmizel. Drobátko plachej, pomyslel si Spike. Možná za to mohl fakt, že mini-bar byl naplněn pytlíčky krve.

      Spike se usadil na bezesporu pohodlné sofa a snažil se strávit své spravedlivé rozhořčení. Jestli si Wolfram & Hart myslí, že si ho koupí tak snadno, jsou na omylu. Ještě jim ukáže. Inu, vážení, pár nocí v noblesním hotelu můj názor na vás nezmění. Žádný zlý Velký Bratr mu nebude kázat, co má dělat.

      Spike potřásl hlavou. Je stejně špatný jako Fred. Musí dostat z hlavy cestu se všemi jejími klady, a zaměřit se na vlastní misi. Spike vstal a bloumal po pokoji. Fred říkala, že mu její londýnský kontakt, chlápek s bizarním jménem Sherlock, nechá instrukce, jak a kde se sejdou.

      Spike objevil na posteli obálku, opřenou o polštáře. Uvnitř, jak předpokládal, byl vzkaz od Sherlocka, ale byl tištěný tak kudrlinkovanými písmenky, že mu dělalo problémy ho vyluštit. Sherlock zřejmě trochu moc trápil svůj textový editor, pomyslel si.

      Vzkaz zněl:

Spiku – je velice důležité, abyste o Argus démona neprojevil zájem dříve, než budu mít možnost vás seznámit s naším plánem.

Sejdeme se dnes večer v devět v plesovém sále Hampshire Plaza. Bude tam spousta lidí, jež nám zajistí potřebné krytí.

Oblečte si šaty, které jsou pro vás připraveny, a přineste přiložený dokument.

Těším se na setkání s vámi. Sherlock

 

      Trochu moc tajuplné, na můj vkus, ušklíbnul se v duchu Spike. Ke vzkazu byla přiložená velice formálně vypadající pozvánka, krémový papír, reliéfní tisk. Ples svatého Valentýna. "Aha, to nevěstí nic dobrého, co se mého převleku týče." Otevřel masivní dveře šatní skříně a vytáhl ramínko s obalem na šaty, podle váhy i se šaty, jež v něm viselo. Položil je na postel a rozepnul vak. "Velice pěkný smoking, pane," usoudil nahlas, napodobení šoférčí  mluvy si odpustit zkrátka nemohl.

      Well, nejdřív sprcha a pak se uvidí, jestli si ještě dokáže uvázat motýlka.

      O něco později zjistil, že dokáže, ač jeho konání nutně doprovázelo notné klení a zlostné podupávání. Smoking byl shledán velmi fajnovým, hedvábné klopy i lampasy a patřičné knoflíky, zlaté manžetové knoflíčky byly zřejmě samozřejmostí a černá hedvábná šerpa v pase tečkou za parádou. Boty malounko tlačily, ale až na to smoking padl tak dokonale, až Spike zapřemýšlel, jestli Wolfram & Hart nezaměstnávají i krejčí-kouzelníky.

      Chvíli si polenošil u telky a devět bylo coby dup. Spike našel poctivý mosazný klíč od pokoje – žádná plastová kartička – a zamířil dolů, do foyer.

      Sotva vystoupil z výtahu, obklopili ho muži ve smokinzích a ženy v elegantních večerních šatech. Mám takový dojem, že Sherlock měl recht, ohledně mého splynutí s davem, letělo mu hlavou, zatímco hledal vchod do plesového sálu. Žádná makačka na bednu, všichni se ubírali tímtéž směrem.

      Přede dveřmi plesového sálu jakási bělovlasá úctyhodná matróna pečlivě kontrolovala pozvánky. Spike jí podal tu svoji a poté, co byla přepečlivě prověřena, byla mu do knoflíkové dírky vetknuta přehršel slaďounce růžových růžiček a on vpuštěn do sálu.

      Dnes vážně nikdo nemůže vejít v pochybnost, co se téma večera týče, pobaveně v duchu konstatoval Spike. Záplava růžových, bílých a rudých růží vystavená na každém vhodném i nevhodném místě v sále nejenže evokovala atmosféru anglické, byť poněkud zdivočelé, zahrady, anóbrž také vydechovala silné aroma. Spike doufal, že se od něj nečeká, že tady nějakého démona vyčmuchá, protože si ani zdaleka nebyl jist schopností něco v těžké vůni růží rozpoznat, ať už by šlo o cokoli.

      Spike přijal sklenku šampaňského od číšníka, který se coural davem a nabízel pití na tácku, a zvolna upíjel, při tom korzoval místností. Orchestr hrál černošské jazzové melodie a kolkolem byly roznášeny podnosy s pidi-jednohubkami. Tu a tam byla zdánlivě nahodile rozeseta sedátka jako stvořená k důvěrnému pohovoření, příhodné stolečky pro dva, provoněné dalšími růžemi a osvětlené delikátním světlem svící.

      Spike zrovna začínal uvažovat, jestli se Sherlock vůbec hodlá ukázat, když se k němu přiblížil další číšník. Podal mu bílou obálku, položenou na malém tácku, jak káže bonton. Další vzkaz, řekl si teď už namíchnutý Spike. Co tady musí jeden udělat, aby mohl zabít démona?

      Vzal si obálku a otevřel ji. Tentokrát byl vzkaz napsán na kartonu slonovinové barvy, ale bez tištěných kudrlinek. Namísto nich objevil rukou psané veršíky:

Růže jsou růžové,

já bez tebe smutná.

Mohu si snad namlouvat,

že i ty mne pořád máš rád?

      Co to do pekla má být, obrátil škartku, aby zjistil, jestli mu něco neuteklo.

      "Mohu si zadat tento tanec?"

      A najednou tam stála, přímo před ním, oči rozšířené a zářící, úsměv tak jasný, že by zahanbil i sluneční svit.

      "Buffy?" Náhle strnul, hruď mu sevřel takový strach, až se mu zatočila hlava.

      "Jsem to já." Vztáhla ruku a vzala jeho tvář do dlaně. "A ty jsi ty. Opravdový ty." Pověsila se mu okolo krku a čumáčkem se zavrtala do krční jamky. "Oh my god, vážně seš tady." Hlásek se jí zlomil a začala popotahovat, pořád se ho vší silou držela.

      Spike ji zkusmo objal a začal hladit po vlasech, po zádech, rozkošně odhalených ramínkách, v mysli mu vířila nevíra. Zapomněl na cestu do Londýna, na taneční sál, Argus démony. Klidně mohli být zase v Sunnydale, u ní doma ve sklepě, aspoň co se jeho týče. Tahle žena, spíš ženuška, byla jeho celičkým světem, jedinečnou, neodolatelnou ženou.

      Buffy malinko povolila stisk a podívala se mu přímo do očí… jako by mu páteří projel elektrický výboj. "Tolik jsi mi chyběl. Bolelo to… pořád jsem nemohla uvěřit, žes odešel. Pořád jsem si říkala, že se vrátíš." Přejížděla mu dlaněmi po klopách, pak zase zabloudila až nahoru, na jeho skráně, něžně se dotýkala vlasů. Byl jako omámený, fascinovaný, její hlas mu zněl v uších: "Pak, minulý týden, mi to Andrew vyzvonil a já byla na letišti dřív, než mi všechno vůbec pořádně došlo. Ale nemohla jsem letět do L.A." Odmlčela se. "Nemohla jsem se setkat se všemi tam." Zvedla k němu oči a měkce se optala: "Můžeš mi odpustit?"

      Překvapení a narůstající panika se popraly s čirou radostí, že vidí svou přemožitelku přímo před sebou a má ji na dosah. "Odpustit ti? O čem to mluvíš?" Spikův hlas sklouznul do šepotu. Věci se dály příliš rychle, aby stačil toku času.

      Buffy vzala jeho ruku do dlaní a probádávala mu prsty, každičký políbila. Chvěl se pod jejími jemnými doteky.

      "Jsi v pořádku?" zeptala se, tvář zbrázděnou starostí. Pohled na její ustaranou tvářičku v něm cosi zažehl, jakousi prastarou naději, o níž se domníval, že je po ní dávno veta.

      "Myslíš moje ruce." Chtěl pronést nějaký vtip, odlehčit atmosféru, ale nedokázal nalézt slova. "Jsem v pohodě. Vidíš?" Zatřepetal jí prsty před očima, ignorujíc ostré bodání v předloktí. Konečně se usmála. Vlna radosti, která ho zalila, hrozila, že ho srazí na kolena, tak ukázal k malému stolku. "Proč se neposadíme?"

      Buffy usedla proti němu, uhlazujíc si sukni bílé, saténové róby. Číšník jim přinesl šampaňské a misečku drobných čokoládiček.

      Spike svou sklenku vypil na ex, pak ji postavil na stůl a protáčel její štíhlou nožku mezi prsty. "Nepředpokládám, že ještě čekáme na Sherlocka," odtušil, snažíc se o nezávazný tón.

      Buffy zaperlila smíchem. "Ne, promiň. Nepřijde."

      "A co ten Argus démon?"

      "Uvěřil bys, že jsem ho zabila cestou sem?"

      Spike místo odpovědi zvedl obočí. "Kdo vlastně tenhle malý plán vymyslel?" Nemohl z ní spustit oči. Žhnula, rozpalovala ho teplem své přítomnosti, její radostný smích byl tomu plameni palivem.

      "Nenapadlo tě, že bych to celé mohla vymyslet sama?" optala se rádoby provinile Buffy,

      "Spíš mne napadlo, že se ti možná dostalo pomoci od jisté nejmenované osůbky, kterou znám z L.A. Hubená, dlouhé hnědé vlasy, roztomilý texaský přízvuk."

      "Okay, přiznávám bez mučení, Fred malinko pomohla. Well, no tak jo, hodně pomohla, zvlášť se vším tím cestováním. Věděl's, že Wolfram & Hart mají celé oddělení zabývající zařizováním cest pro lidi, uh, jaksi zvláštní, na nichž jim obzvláště záleží?"

      "Jako třeba pro ty, co trpí zhoubnou alergií na slunce?"

      "Přesně. Usoudila jsem, že vzhledem k tomu, jak jim pomáháš, měli by ti pomoc oplatit," zaculila se na něho Buffy hrdě.

      "A co na to Angel, že jsem byl vyslán, abych přemohl jeho starého nepřítele?" Spike se obával, že odpověď zná.

      "Žádnej problém, vážně," usmála se Buffy rozjařeně. "Víš, my to Angelovi neřekly, a žádný starý nepřítel neexistuje, takže neexistuje ani žádný problém."

      "Chceš mi tím snad říct, že celá ta záležitost s Argus démonem je vycucaná z prstu?" zeptal se Spike nevěřícně.

      "Nejsem si jistá, co na to ty, ale yeah, vymyslely jsme si to. Aspoň co já vím, nic jako Argus démon neexistuje. Tím chci říci, slyšel's snad někdy o démonovi, který by se krmil upíry a kradl jim svobodnou vůli? Nemyslela jsem si, že nám to zbaštíš, ale jak vidím, Fred umí být pěkně přesvědčivá." Buffy se šklíbila jako kočka, co sežrala kanárka, a Spike se zvolna začínal cítit tím kanárkem.

      "Myslím, že za to mohl ten dovětek, jak démon zmasakroval školu plnou osiřelých děvčátek, to mne postrčilo do jámy lvové," konstatoval Spike chladně a dumal, kam do pekla dal zdravý rozum, co si proboha myslel? Jasně, že ho nepotřebují, aby bojoval se zlem. Jen by to posral jako minule, skončil s uřezanými údy, potřeboval svalovce, aby ho zachránil. "Takže jste si ze mne báječně vystřelily, milé dámy, gratuluji." Vstal, smetl pomyslná smítka z toho směšného kvádra, a zamířil ke dveřím.

      "Spiku, ne." Buffy po něm skočila a popadla ho za ruku. "Počkej. Takhle jsem to nemyslela."

      Spike se zastavil, přinutil se zůstat v klidu, i když každičký sval jeho těla sebou škubal touhou utéct. Furt jsem zatracenej blázen, pomyslel si. Nikdy se nezměním. Oči soustředěně upíral na déšť rudých růží, který padal na podlahu, křehké okvětní plátky drtily podpatky procházejících hostí. "Jak jsi to tedy myslela?"

      "Spiku, podívej se na mne." Buffy se přesunula před něj, čímž ho donutila se odvrátit. "Spiku, prosím," řekla měkce, tím svým chytlavým hláskem. "To neměl být vtip, nedělala bych si z tebe legraci."

      Spike si úpěnlivě přál, aby prostě sklapla a nechala ho jít. Všechno bylo až příliš povědomé, ale on teď na to nebyl připraven. Od dob, kdy skákal, jak Buffy pískala, utekla spousta vody, a nebyl si jist, že se k tomu dokáže vrátit. "Proč jsi to tedy udělala, mazlíčku?"

      Buffy očividně vzdala snahu upoutat jeho zrak a místo toho se chopila jeho ruky a přidržela si bříška prstů na tváři. Její pleť byla hebká jako okvětní plátky a její gesto mu bralo nervy, navzdory jeho rozhodnutí. "Mělo to být překvapení. Dárek ke svatému Valentýnovi. Pro tebe." Zhluboka se nadechla a pustila jeho ruku. Ucítil ztrátu kontaktu a vzhlédl, uviděl ji stát v bojovém postoji. Teď to přijde, pomyslel si. Líp uhnout.

      "Spiku," oslovila ho odhodlaně, "nejsi rád, že mne vidíš?"

      Jasně, že je. Stupidní otázka. Ale to ji ještě neopravňuje dělat z něho blázna. Nebo jo? Čistě z rozmaru ho sem přitáhnout přes půl světa, nahastrošit jako buzeranta, donutit zúčastnit se romantické slavnosti pod falešnou záminkou…

      "Je to složité, Buffy." Z výrazu její tváře poznal, že hovor ještě není u konce. "Koukni, můžeme odtud vypadnout? Potřebuju na vzduch."

      "Jistě. Malinko to s tou vůní růží přehnali, viď?" Buffy se trochu lítostivě ohlédla na taneční parket, pak se vrátila k odhodlanému výrazu. "Vezmu si kabát. Sejdeme se přede dveřmi, okay?" Podívala se na něho, jako by byl neposlušné dítě, a odkráčela, směr šatna.

      Spike se cítil trochu jistější v kramflících, když už stál ve foyer, ačkoli netušil, jestli to bylo vzdálením se od Buffy nebo od opojného aroma květin, že se mu najednou vrátila rovnováha. Odkdy byl v L.A., povětšinou dokázal uhýbat před oním co by kdyby, ve vztahu k Buffy. Zvlášť dokud si ještě hrál na Caspera, nebylo moc o čem dumat, přesto ho přemítání, jestli ví, že je zpátky a jednoduše se neobtěžuje ho kontaktovat, bolelo. Poslední dobou se mu sám nápad se objevit a čekat, že ji to bude zase zajímat, zdál absurdní, lépe zapomenout než se zesměšnit.

      "Půjdeme?" Buffy ho rozmáchlým gestem vzala za ruku, zřejmě se stále snažila zůstat v roli, bez ohledu na stahující se mračna roztržky.

      Spike dělal, co mohl, aby znovu získal ztracenou kontrolu nad svými otřesenými nervy a rozhodl se pro skutečnou jedovatost. "Doufám, žes kvůli téhle věci nemusela zabít moc koťat," řekl a ukázal na bílý kožíšek Buffy.

      "Není pravý!" ohradila se rozhořčeně. "Přinejmenším si nemyslím, že je. Půjčila jsem si ho od Gilesovy přítelkyně. On a já se snášíme mnohem lépe, pokud je s námi v místnosti ještě někdo jiný. Méně zlých pohledů."

      Takže Buffy a pozorovatel jsou pořád ještě na kordy? V duchu si poznamenal, aby se jí na to někdy později vyptal.

      Dveřník jim uctivě pokývnul, když ho cestou ven míjeli, viděl jen elegantně oblečený pár, trávící spolu romantický večer. Několik bloků šli mlčky, což bylo na půli cesty mezi trapné a příjemné.

      "Temže je tamtudy. Uvidíme ruské kolo," ukázala Buffy. Oko bylo kvůli svatému Valentýnovi vyparáděné, jasně zářilo růžovou a odráželo se od noční oblohy.

      "Oko vlastně není ruské kolo, abys věděla," odtušil Spike a při řeči si uvědomil, že mluví jako všeználek chlubílek.

      "Oh, vážně?" podivila se Buffy. "Když o tom tolik víš, můžeš mě při jízdě poučit."

      "Cože?"

      "Pojďme se svézt." Buffy loudila tónem i kukučem. "Prosím. Dostala jsem lístky VIP. Nebudeme muset stát ve frontě a dostaneme kabinku celou jen pro sebe."

      Když neodpovídal, odvrátila se, vzrušení se jí z tváře vytrácelo. "Měla to být součást překvapení."  

      Nevěděl, co si myslet, nevěděl, co jí na to říct. Tohle od ní prostě nebylo fér, takhle ho škádlit a pokoušet. Neměl jí co nabídnout, žádnou historku, žádné hrdinské činy, které by jí mohl podrobně líčit. A ona to brzy zjistí. Podívá se na něho, uvidí, že není šampión. Nikdy nebyl.

      "Spiku?"

      Vzmuž se, pomyslel si rozzuřeně. Tahle noc nemusí být totální průser. Je ubohá, a jen kvůli tobě. Nervózní, patetická troska. Projel si rukou vlasy a odsunul stranou všechny naděje a bolístky. "No tak jo. Jdu do toho," trochu se zaculil, pak usmál a byl odměněn Buffyiným radostným pištěním.

      O chvilku později už nastupovali na to impozantní kolo. Přesně, jak Buffy slíbila, když předložila VIP lístky, byli rychle uvedeni do čela fronty a do soukromé kabiny. Spike tohle další zneužití privilegií Wolfram & Hart ignoroval. Tenhle výlet jimi byl tak prošpikovaný, že jest čirým bláznovstvím je počítat.

      "Je to trochu jako být uvnitř velkého skleněného tic tacu, nemyslíš?" Buffy capala kabinkou, snažila se rozhodnout, ze kterého konce se koukat. "Tvrdili, že až se dostaneme nahoru, uvidíme pětadvacet mil daleko. Dokonce ani tys Londýn takhle nikdy neviděl," řekla svádivě.

      "To je pravda, neviděl." Růžová světla zářící na kole se odrážela do jejich kabinky, dávala všemu přízračný teplý jas.

      Buffy a Spike tiše stáli u oken, ruce položené na zábradlí, kolo je zvolna vyneslo k obloze a pak začalo zase pomalu klesat. Spike uvažoval, na co Buffy myslí. Považuje tohle za družné mlčení? Zvažuje jeho bizarní chování nebo se kochá vyhlídkou? Občas si vyměnili nějakou poznámku, Spike se kousnul do jazyka pokaždé, když něco utrousil, vždycky pitomost. Byl si proklatě dobře vědom toho, kde má ruce, pokaždé když se musel poškrábat. V téhle skleněné bublině se cítil víc klaustrofobicky, než v nějaké hrobce.

      Konečně absolvovali celý okruh a obrátili se ke dveřím. "Úplně nahoře jsme byli 140 metrů vysoko ve vzduchu," podotkla Buffy. "To je, to je… a ve stopách je to dokonce ještě víc."

      Spike nepřítomně kývnul. "Přesně tak."

      "Poznal's všechna ta místa? Tím myslím, žil jsi přímo tady, v centru? Nebo měl Londýn, víš, předměstí?"

      Strnul, její nevinný dotaz v něm vyvolal vize nejrůznějších míst, jež byla svědkem jeho hříchů, příliš četných, než aby je dokázal zmapovat. "Spoustu jsem poznal." Snažil se udržet klidný hlas. Neuvědomovala si, co řekla. "Ale vzpomínky nejsou dobré. Neudělal jsem tady moc věcí, na něž bych byl pyšný, Buffy."

      "Teď už nejsi ten muž, jako tenkrát, Spiku," řekla Buffy chlácholivě, popošla k němu blíž, tvář zvednutou k jeho.

      "Vůbec nejsem muž. Ani šampión. Dobře víš, co do pekla jsem." Myšlenky, které mu tak dlouho vířily hlavou, vyletěly ven pusou, a Spike couvnul, tu noc si snad posté přál mít svůj kabát, aby měl kam strčit ruce, co kolem sebe omotat, až si to bude štrádovat pryč. Dveře kabiny se konečně rozjely a on vystřelil ven, jako smyslů zbavený.

 

* * *

 

      Buffy se držela hned za ním, snažila se neporazit žádného z čekajících turistů, kolem kterých se prodírala. Dokáže vůbec ještě někdo jiný být tak otravný, na nervy lezoucí a popudlivý, letělo jí hlavou, když ho doháněla. Navztekaně rázoval ulicí, ruce podél těla, zaťaté v pěst.

      Pokoušela se mu stačit, donutit ho, aby se na ni podíval. "Vím, kdo jsi, Spiku." Snažila se mluvit sebejistě, ale její netrpělivost plynule narůstala a tón jejího hlasu připomínal spíš kňourání než argumentaci. "A ty to víš taky. Spiku, no tak." Myslela si, že se věci pohnuly k lepšímu, když byli na ruském kole, ale pak šlo všechno do stoupy. Jak ji mohlo napadnout, že zatímco ona myslí jen na to, jak zatraceně sexy ve smokinku vypadá, jemu na mysli vytanulo všechno zlé, co obyvatelům města dole napáchal?

      Buffy klopýtla a zastavila se, aby vyškubla podpatek uvězněný mezi dlažebními kostkami. Nikdy si nepředstavovala, že se dnešní noc může tak katastrofálně zvrtnout. Zjištění, že Spike je naživu, ji poslalo z truchlení rovnou do závratné euforie. Dokázala myslet jen na to, že ho zase uvidí, slíbá z něj jeho strachy, uvelebí se v jeho konejšivé náruči. Andrew ji po telefonu zkontaktoval s Fred, a společně vymyslely perfektního svatého Valentýna s podtextem: shledání po čase krutého odloučení. Jenže, v již klasickém stylu Buffy, jaksi pozapomněla vzít v úvahu, jak zareaguje ten druhý. Myslela jen na sebe a na to, jaký to bude nádherný a romantický večer, noc, na niž budou navěky vzpomínat. Well, aspoň v tom posledním se nemýlila.

      Spike přešel po ulici několik dalších bloků a zahnul za roh, když ho Buffy konečně dohonila. Popadla ho za zápěstí a zatáhla, aby ho donutila zastavit. Příšernou představu, že když zatáhne moc silně, ruka by mu mohla upadnout, zahnala. "Neutíkej ode mne, Spiku. Nejsem na to oblečená." Panika v jeho očích ji uhodila, jako by dostala políček, vynasnažila se zmírnit tón. "Prosím, prostě se mnou mluv. O co jde?"

      Byla u konce s dechem a cítila, jak praménky jejích vlasů povolují, drahý účes bral za své. Spike se jí do očí nepodíval a v sevření její ruky se třásl. Sáhla i po druhé jeho ruce a obě vzala do dlaní, zvedla si je k hrudi, donutila ho obrátit se k ní. "Spiku, co je?"

      Minuty ubíhaly a Buffy čekala, ještě pořád funěla jako sentinel, o vyrovnaném dýchání si mohla nechat leda zdát. Konečně Spike zvedl hlavu od chodníku a podíval se jí do očí. Zírala do jejich modrých hlubin, hledala zdroj jeho úzkosti.

      "Buffy," začal, stísněným hlasem. "Omlouvám se. Je mi líto, ale nejde mi to do hlavy. Nevím, jak to říci." Jeho hlas se vytratil a on se odvrátil, ale ne moc. Pořád viděla jeho oči, ostře řezané lícní kosti, bolest vytesanou do jeho tváře.

      "Nemyslel jsem si, že se vrátím. Myslel jsem, že to tím pro mne končí. Shořím v plamenech slávy a utrum." Jeho čelisti se sevřely, svaly obličeje napjaly. "Nevydržím držet krok dlouho. Tohle nejsem já. Byl jsem jen chlápek, co si pověsil na krk medailon. Nic moc jsem nepředvedl."

      Byl tak napjatý, že si Buffy myslela, že vyrazí, jako jelen utíkající do bezpečí. "Spiku, to není pravda."

      "Je to pravda a my s tím nic nenaděláme." Zhluboka, ač třaslavě, se nadechl. "Pozvala sis na tuhle párty špatného kavalíra, mazlíčku." Ustoupil vzad a vyprostil své ruce z jejích. "Vidět mě posledních pár měsíců, věděla bys to. Nejsem tvůj šampión."

      Buffy se žaludek zkroutil do uzlíčku. Želela všeho, co mu provedla. Jak mu ublížila.

      Není divu, že jí neuvěřil, když mu říkala, že ho miluje, zatímco se Brána pekel kolem nich řítila do pekel. Dnešní katastrofu má na triku jen ona sama. Nikdy to se slovíčky moc neuměla, takže ji nenapadlo nic lepšího, než mu vylíčit, jak dokonalé překvapení pro něj vyrobila, jak ho oblafla a jak jí to ulahodilo. Jenže tomu teď rázně učiní přítrž, musí ho přinutit porozumět, musí vyjít s pravdou ven a říci ji nahlas.

      Buffy se ke Spikovi přiblížila a než stačil zaprotestovat, obtočila mu paži kolem pasu, pevně ho k sobě přitiskla. Strnul, ale nezdrhnul, inu, její objetí neslo pečeť síly přemožitelky, kterou rozhodně mínila dát v plen. Přitáhla si ho blíž a přitiskla se k němu, čelo na čelo. "Poslouchej mne, Spiku. Chvilku nech všechno plavat a poslouchej. Nezáleží na tom, jestli jsi nebo nejsi můj šampión," šeptala. "Jsi mnohem víc. Jsi víc, než v co jsem kdy doufala, a pak jsem si myslela, že jsem to ztratila jednou provždy. Ale jsi zpátky a já už ti odejít nedovolím." Zmlkla a zhluboka dýchala, pokusila se vložit do svých dalších slov vše, co cítila, toužila, aby jí uvěřil. "Vím, kdo jsi. A v Bráně pekel jsem to myslela vážně vážně. Miluji tě."

 

* * *

 

      "Miluji tě."

      Spike slova Buffy uslyšel a chtěl, aby je vzala zpět. Rychle, dřív, než si je zapamatuje, dovolí jim, aby si zotročila jeho srdce. Vytasil se s tuctem racionálních zdůvodnění, coby protiúder deklaraci lásky Buffy, a uspěl aspoň u sebe. Možná tomu momentálně věří, ale není to pravda. Nemluvě o jeho datu expirace. Jenže byla tady, významně mu hleděla do očí, hladila ho po tváři. Křidélka zákeřných netopýrků naděje a vzrušení zatřepotala a proletěla jím, ale on je statečně odrazil. Neví, co říká, říkal si v duchu. Taky neví, komu to říká. Jsem jen vzpomínkou, co si uchovává v paměti, které se drží. Něco, co jí připomíná domov, chladivé povyražení.

      "Proč se nevrátit na hotel, jo?" navrhla Buffy, zase coby nevinnost sama. "Můžeme si tam popovídat. Jenže, vždyť víš, v teple a s mňamkami."

      Odevzdaně přikývnul a dovolil jí, aby ho zase vzala za ruku. Přitulila se k němu a svorně zamířili k hotelu. Spike se soustředil na pocity, jež v něm budilo její tělo mačkající se k němu, teplounké a živé, a snažil se oprostit od myšlenek na nevyhnutelnou katastrofu, která na sebe nenechá dlouho čekat. Dovolit si uvěřit, že ho Buffy miluje, nic neusnadní, ač její úžasná subtilnost a štíhlost je bezkonkurenční, a ona si jí navíc ani není vědoma. Do prkenné ohrady, akorát to bude víc bolet.

      Než došli do jeho pokoje, Spike stále k žádnému závěru nedospěl. Ačkoli mu nějaký tichý hlásek, sídlící v zadním pokojíčku jeho mysli, pořád připomínal, že by nejlépe udělal, kdyby utekl a to metelesku blesku. Jenže Buffy, jak měla ve zvyku, si problém osvojila, vyřešila po svém a šla dál. Nebo si to aspoň myslela.

      "Pěkný pokoj," podotkla, pokládajíc kožíšek na křesílko staré jako on sám. "Ale je tady nějak moc nábytku, nemyslíš?"

      "Copak, byla bys raději, aby mne strčili komusi do sklepa?" zeptal se se zlomyslným úšklebkem, spadl mu kámen ze srdce, že se ještě dokáže bavit o normálních věcech.

      "Ne," setřela ho Buffy ostrým pohledem i tónem. "Ale je to odporně drahé, že jo?"

      "Pro vládce říše zla jen to nejlepší."

      "Tobě vážně vadí, že tahle cesta šla na konto Wolfram & Hart, viď?"

      "Inkasovat od nich výhody mi problémy nedělá. Jenže všeho do času, až se míra naplní, budou chtít něco na oplátku a ne jen podrbat na zádech." Spike potřásl hlavou, žasl, že na to Buffy nepomyslela, když organizovala tohle nevydařené rande.

      "Fajn, slibuji nebrat si od ďábla žádné další peníze, od zítra," zazpívala poslušně. "Ale nemohli bychom si to do té doby prostě užívat? Tím myslím, mini-bar je nacpaný všelikými dobrotami. A mrkej… v tom rozvrzaném sekretáři jsou dokonce nějaké staré tekutiny pitného charakteru." Buffy hrdě pozvedla láhev Macallan scotch. "Tohle máš přece rád, viď?" optala se nevinně a při tom otevírala láhev a nalévala jantarovou tekutinu do těžké broušené sklenky z křišťálu. "Dej mi vědět, jestli je to dobré." Podala mu skleničku a on ji vděčně vyzunkl až do dna, užil si chuť i teplo, jež se mu rozlilo po těle.

      "Nemyslím, že tohle je v ceně pokoje."

      "Ne? Možná se jedná o speciální pozornost hotelu. Zaplaťte si jeden extravagantní pokoj a dva lístky na balet v Londýně, dostanete láhev skotské zdarma."

      "Ne, koupila's mi ji ty," přerušil její tirádu Spike, celý v rozpacích. "Měla's v plánu mě potěšit, stejně jako tou limuzínou a tímhle opičím kvádrem." Zatočil zlatým manžetovým knoflíkem, jakýmsi zázrakem stále držel, i když si s ním pořád hrál. "Vsadím se, že teď si přeješ, aby sis ušetřila námahu, vzhledem k tomu, jak jsem ti poděkoval."

      "Well, ten smoking jsem přehodnotila. Chvíli je proklatě sexy, ale teď toho máš na sobě zbytečně moc." Buffy mu sebrala skleničku a za ruku ho odváděla do ložnice. "A ty boty. Nemůžu uvěřit, že sis je vážně obul. Je zázrak, že nekulháš." Ukázala mu, aby se usadil na postel a klekla si na zem, k jeho nohám.

      "Buffy, nech toho," zanaříkal. Marně. Ten hloupoučký mazlíček mu zouval boty.

      Buffy rozhodně zavrtěla hlavou. "Dostala jsem tě do téhle švédské obuvi, musím tě z ní také vysvobodit," oponovala škádlivě, obličejík jí prozářil rádoby nesmělý úsměv. Rozvázala mu tkaničky na botách, nejdřív na jedné, pak na druhé, a zula ho. Stáhla mu ponožky a začala masírovat chodidla. Ucukl, ale držela pevně a její dlaně byly tak teplounké… vysílaly mu do údů vlny rozkoše.

      "Studené nohy?" optala se a vzhlížela k němu s poťouchlým úsměvem.

      "Buffy, o co tady jde?" zachraptěl Spike bezmocně. Nejenže Buffyino počínání nedokázal vyjádřit slovy, tak tak, že je dokázal snášet. Navíc se cítil jako kus hadru, nebyl zralý na tohle představení.

      "No teda Spiku, ještě ti to nedošlo?" Buffy vstala a naklonila se k němu, aby mu svlékla sako smokingu. Pověsila je do skříně, pak si sedla vedle něho na postel, natáhla se, aby mu mohla rozvázat motýlka. Tvářičku měla jen kousilínek od něj, její dech mu zahříval krk, když mu obratně rozvazovala tu oprátku elegance, pak posbírala zlatou jehlici a manžetové knoflíčky a nasypala mu je do kapsy kalhot. Košili rozepnula v cuku letu a opatrně svlékla. Přejížděla dlaněmi po jeho nahých pažích, až dolů, k chvějícím se konečkům prstů. Spike se ani nehnul, byl jako socha, dokud mu její pacinky nezabloudily ke kalhotám a nezačaly rozepínat poklopec.

      "Buffy počkej," brzdil ji chraplavým hlasem. Položil dlaně na její ručky a zastavil ji. Věděl, že musí cítit, jak jí pod rukama pulzuje, a seč mohl se snažil udržet kontrolu nad svým nadrženým tělem. Co se to s ní bloody hell děje, a proč si to on sám neužívá?

      Buffy se posadila zpříma a obrátila k němu tvář, vypadala překvapeně, že ji přerušil. Zřejmě v jeho očích spatřila něco, co ji srovnalo, vzdala roli Buffy, bohyně sexu. "Přehnala jsem to?" zeptala se mrzutě. Jemně ho stiskla a vyskočila z postele. "Hned se vrátím," pohrozila a zamířila tam, kde, jak si Spike matně vzpomínal, byla koupelna.

      Dříve, než byl schopen jakékoli racionální úvahy na téma: co a proč to dělá, splnila hrozbu a vrátila se. Nadmíru elegantní bílou róbu vyměnila za světle šedé kalhotky a bílý top, jehož krejčímu zřejmě docházel materiál, takže šetřil, kde se dalo, a něco mu podávala. "Nechceš se také převléknout?"

      "Kdes to vzala?"

      "Ve skříňce. Jsme v hotelu s dokonalým servisem, mají to tam pro všechny případy," prohnaně se usmála. "Vlastně ne, byla jsem v tomhle pokoji minulou noc. Většinu svých věcí jsem poklidila, aby sis jich nevšimnul, ale tu a tam jsem něco nechala."

      "To tys naplnila ledničku?" Po zádech mu přejel mráz, myšlenka, že mu kupuje krev, se mu nezamlouvala.

      "Ne, to ne, tohle zařídil hotel. Ale skotská je ode mne." Zase se zakřenila. "Myslela jsem, že to poznáš."

      "Nechápu, Buffy. Nic z toho si nezasloužím." Pořád nedokázal pochopit, kam tohle povede.

      "To probereme později. Běž si obléct tohle a pak se vrať do postele." Panika, která na něj zaútočila, se mu musela odrazit ve tváři, protože Buffy urychleně vyhrkla: "Spát, okay? Nebo, co budeš chtít. Žádné nucení."

      Obrátil se a převlékl si černé hedvábné tepláčky, které mu podala, dumal, jestli kouká. Když se otočil, uviděl, že se pohodlně uhnízdila pod dekou. Poplácala místo vedle sebe. "Sáhni si na ty polštáře. Mmm. Měkounké, jedna báseň."

      Vylezl na postel a opatrně ulehl. Buffy k němu popolezla a položila si hlavu na jeho rameno, pevně se k němu přitulila. Vrtěl se, dokud neskončila v důvěrně známé pozici, jeho paže kolem ní, dlaň jemně položená na jejím boku. Třaslavě se nadechl a zavřel oči, vybavoval se mu rytmus jejího dechu, vůně vlasů… kdy spolu sdíleli lože naposledy… to už je pěkných pár pátků.

      "Takhle už jsme spolu byli, Spiku," ozvala se láskyplným šepotem. "A není to tak dlouho. Vím, žes toho od té doby hodně prožil, ale jsi pořád tatáž osoba."

      "Sám ti nevím." Zničehonic se zdálo snazší to vyslovit, tady, s jejím hřejivým tělem přimáčknutým k němu, a její ručkou majetnicky uloženou na jeho prsou.    

      "Fred si myslí, že jsi šampión, to je jisté. Říkala, žes jí zachránil život, dokonce, i když to znamenalo vzdát se jediné šance na ne-duch existenci, jak sis tehdy myslel."

      Well, yeah, pomyslel si. Jenže být hodný na pěknou tvářičku ze mne ještě nedělá svatého. "Akorát, že teď nevím, co si dál počít. Ty zatracené Síly si se mnou pohrávají. Nejdřív ze mne udělaly ducha, pak mne zhmotnily, nic s tím nezmůžu. Nevím, co mi provedou příště." Jeho hlas byl tichý, jako kdyby pronášel něco, o čem si zatím nedovolil uvažovat ani sám. "Co když to takhle nezůstane?"

      "Co na to parta ve Wolfram & Hart?" zeptala se Buffy naštvaně. "Nic, správně?" Pevně ho stiskla a natáhla ruku, aby ho pohladila po vlasech. Spike držel, skoro vrněl blahem, nasával její laskání jako vyprahlý trávník vytoužený déšť.

      Než zase promluvila, zvedla se na loket a podívala se mu do očí. Měl pocit, že mu hledí přímo do duše, hluboko do jeho nitra, tam kde se schovával chumel jeho strachu a naděje. "Miluji tě, Spiku," začala tiše, ale naléhavě. "Co k tobě cítím, se stalo součástí mne samé," opřela se mu dlaní o hruď. "Nedokážu to popsat. Ale cítila jsem to mnohem dřív, než sis pověsil na krk ten zatracený amulet."

      Zase se mu schoulila do náruče, jako by si takhle povídali každou noc, a pokračovala: "Loni, když jsme ti vyndali chip, se na mne Giles naštval. Vzpomínáš, viď?" Pohladila ho po rameni, zavrtěla hlavou na jeho prsou. "Té noci, trochu později, mne zahnal nahoru a počastoval kázáním. Tvrdil, že mám chápat, že Spike na mne spoléhá a já spoléhám na něho. Pak ještě něco blekotal, ale to už jsem moc neposlouchala. Protože jsem si uvědomila, že má pravdu, absolutní pravdu, a to se mi zdálo důležitější, než co jiného, co mne kdy potkalo."

      Spike cítil, jak něco v jeho nitru povoluje a něco se napíná. Překulil se na bok, tváří k Buffy. Tehdy to cítil stejně, její důvěru, že tam pro ni bude, aby jí kryl záda, a že i ona podpoří jeho, jejich vzájemnou důvěru, jež se zrodila krvepotně leč přirozeně, dalo se to čekat. Nepřekvapilo ho, když uslyšel, že Buffy Woodovi řekla, že jestli se do nich zase bude plést, dovolí Spikovi, aby ho zabil.

      "Pamatuji, jaké to bylo," upřeně se jí při tom díval do očí. Pamatoval si to a uvažoval, jestli si to tehdy vůbec dokázal řádně vychutnat, pak to nechal plavat. Těžce polknul, nebyl si jist, co dělat dál.

      "Spiku… neodpověděl's mi," na chvíli se odmlčela a hledala slova. "Na tu otázku v mojí básničce, Růže jsou růžové, ale já ji myslela vážně…"

      Zíral na ni, žasl nad obavami v jejích rozzářených očích. "Buffy Summersová, je ryzí samozřejmostí, že tě miluji. Nedokážu tě nemilovat." Sáhl si na ni, dotknul se vlasů, bříšky prstů jí přejel po skráních. "Nikdy tě nepřestanu milovat. Budu tě milovat navěky," mumlal, upadl do transu, přitisknul své rty na její.

      Dotek jejích rtů ho doslova rozpálil, tělem mu proudil neskutečný žár. Objala ho, omotala svými křehkými údy a náruživě mu oplácela polibky. Její jazýček se mu prodral skrz rty a laškoval s jeho. Láskyplně se přetlačovaly, jejich majitelé se k sobě tiskli, hladili se a laskali. Pak jí Spike své rty zabavil a poslal je na pouť na jih, ochutnával její delikátní krček, něžně okusoval klíční kost. Pověřil své ruce, aby škádlily ňadérka skrytá pod tím hadříkem, který si říkal top. Hladil je, hnětl, stále silněji. Palcem kroužil po bradavce, a pak byl top najednou ten tam a ústa nahradila palec. Lízal a sál, dokud nesténala rozkoší.

      Vsunul ruku pod lem jejích kalhotek a položil prsty na nejcitlivější místečko. Nechal ji přirážet, klouzal prsty do a ven z ní v jejím vlastním rytmu. Dech se jí zrychlil a on nakrátko překryl její ústa svými, vychutnával si její horký dech. "Do toho, má lásko, uvolni se," naléhal. "To je ono, můj mazlíčku," šeptal jí do ouška a palcem dráždil klitoris. Ucítil, jak se její intimní svalečky sevřely kolem jeho prstů a ona se rozechvěla a lapala po dechu. Vyvrcholila.

      Ještě pořád lapala po dechu, přesto mu pustila ramena a povalila ho na znak. Stáhla si kalhotky, a pak jeho tepláčky, nahýma nožkama rozkročmo vklouzla nad něj. Na mysli mu vytanulo, že ještě nikdy neviděl nic krásnějšího, než její tvář, zruměnělou námahou, blaženou z milování s ním. Natáhla se, aby ho pohladila po líci, zírala mu do očí, pokládajíc své rozehřáté tělíčko na jeho chladnou kůži. Přejížděl jí dlaněmi nahoru a dolů po bocích, po zádech, palci vyhledal bradavky a třel je, a ona sténala v extázi. Líbala ho všude, kam dosáhla, její teplá pusinka mu ohřívala víčka, uši, putovala dolů po krku. Pak její rty našly jeho a ona na něj usedla, přijala ho do sebe. Zasténal rozkoší, jak ho obklopilo její teplo. Začala se na něm pohybovat, nejdřív pomalu, pak rychleji, brala ho do sebe blíž a hlouběji, až si myslel, že už víc nesnese. "Buffy, ano, prosím, lásko, ano," škemral. Ucítil, jak ho sevřela pevněji a přirážela tvrději, až znovu vyvrcholila, a on přímo explodoval ve vlnách nepopsatelných rozkoší orgasmu.

 

* * *

 

      Buffy se probouzela jen zvolna, vychutnávala si konejšivý pocit Spikova chladného spícího těla na svých zmožených svalech. Políbila ho, žasla, že to může udělat, prostě se natáhne a políbí ho. Vzala jeho spodní ret mezi zuby a tiché zamručení v odpověď způsobilo, že se jí páteří prohnaly zimomriavky. "Víš ty vůbec, jak neuvěřitelně sexy jsi?" zavrkala a posadila se, aby ho mohla řádně obdivovat.

      Jeho oči se líně otevřely a ona mu obmalovávala lícní kosti bříškem ukazováčku, obdivovala jejich neskutečnou modř. Byly takové, jaké si je pamatovala, ačkoli si nevzpomínala, že by jeho pleť byla tak měkká. Zestárnul v plamenech Brány pekla? Nebo si s ní pohrála paměť, kreslila jí obrázek, na němž měl alabastrovou pleť, trochu přespříliš dokonalou, dokonce i na Spika? Dokázala by na jeho tvář hledět celé hodiny. "Chci vyfotit tvoje oči. Ukázat ti, jak jsou krásné."

      "Yeah, dobrá." Buffy pochopila, že se snaží poklonu přejít, ale bylo jí také jasné, že kdyby mohl, červenal by se jako nevěstinka. Ne, rozhodně si nemyslela, že se v dnešní době nevěsty ještě červenají, ale přece se to tak říká, že jo?

      Přejela mu prsty po paži, zastavila se, když došla k předloktí. Bolelo ji myslet na to, co se mu stalo, ale nedokázala si pomoci. "Bolí to?" Nevěřila, že by to přiznal, ale muselo to děsit i jeho.

      "Měníš téma, viď?" Trhl sebou, když mu rukou zacvičila sem a tam. "Okay, yeah, pořád to bolí," připustil. "Ale brzy se to zahojí úplně, asi."

      Buffy zalil příval něhy, píchlo ji kvůli němu u srdíčka. Tolik už toho spolu zažili a on se ještě pořád snaží být big bad. Pravděpodobně se snaží kompenzovat festival citů minulé noci.

      "Měl jsem kliku, že se přemožitelka-cvok nevydala do ulic a nenadělala bezruké loutky i z dalších, než se tam objevilo Angelovo komando," pokračoval hořce.

      "Ugh, Spiku," Buffy se ošila. "Špatný vtip."

      "Celé je to nějaký vtip, Buffy. Neposlouchal jsem je. Na byrokraty nemám trpělivost. Myslel jsem, že tu holku prostě zachráním, sám a bez pomoci. Vtrhl jsem tam a skoro se nechal zabít. Budižkničemu, jako jsem byl odjakživa."

      "Máš pravdu. K čemu je světu tvrdohlavý bijec démonů, který neposlouchá, co se mu říká?" opáčila Buffy potměšile. "To vážně nechápu."

      Spike si odfrknul a obrátil se tváří k ní, po tváři se mu šířil ironický úsměv.

 

* * *

 

      Spike vážně nevěděl, jak se jí povedlo vyhmátnout jeho sebelítost a spálit ji na prach.

      "Vím, co se pokazilo," pokračovala, na tváři odhodlaný výraz.

      "Oh, vážně, vážně?" Nic nového pod měsícem. Buffy zřejmě má odpověď na všechno.

      "Potřeboval's partnera, někoho, kdo by tě kryl."

      Spike si vzpomněl, jak se mu ulevilo, a jak se styděl, když se konečně objevil Angel a přemohl přemožitelku. Všechno dělal správně, poslední dobou, spolupracoval s Angelovou partou. Ale něco mu na tom nesedělo. "Nemyslím, že Wolframovic touhle dobou někoho najímají. Kromě toho jsem zaslechl, že jejich výhody nejsou tím, čím se zdají."

      "Tohle jsem nemyslela."

      "Tak mi to prosím vysvětli, mazlíčku. Nemůžu se dočkat." Čekal nějakou štiplavou odpověď, ale ona se jen podívala stranou a nakrčila čílko.

      "Kdybych tam byla, nestalo by se ti to."

      Rozplynul se v jejím lítostivém rozpoložení. Vzal ji do náruče a políbil, něžně hladil po rozcuchaných vlasech. "Potřebovali celou jednotku Wolfram & Hart, aby ji přemohli, mazlíčku." Poté, co tu holku Angel přemohl levou rukou, aby bylo pravdě učiněno zadost. "Buffy, jsem v pořádku. Vážně jsem. Upíří hojení a tak."

      "Ale byl jsi skoro mrtvý. Zase. A umřel bys dřív, než bych se vůbec dozvěděla, že jsi naživu. A to všechno kvůli mně," dopověděla hláskem pustým, postrádajícím jakýkoli výraz.

      "Kvůli tobě? Jak to myslíš?"

      "Ta přemožitelka, Dana. Ji mám na svědomí já. Vím, jak je těžké být přemožitelkou, mít v sobě tuhle sílu. A já jim ji vnutila, bez ptaní, aniž jsem věděla, jestli je vůbec všechny najdeme. Dívky bez přátel, bez pozorovatelů." Vzhlédla k němu, v očích slzy. "Bez blázínka, krasavce, blond upíra, aby jim pomáhal."

      Nemýlila se, ale měli na vybranou? "Tehdy jsme moc na vybranou neměli, lásko. Apokalypsa, vzpomínáš?" Pošetilá dívčina, jež zachránila svět a přesto si pořád myslí, že neudělala dost. "Myslel jsem, že právě proto jste založili školu pro přemožitelky. To by mělo pomoci."

      "Chvíli jsem se snažila. Ale Giles a já," povzdechla si, "pořád jsme ve při." Pousmála se na něho, nevesele, hořce. "A já se v poslouchání rozkazů nijak nezlepšila. Ač se tomu nová Rada pozorovatelů snaží říkat budování oboustranného konsenzu."

      "Proto jsi s Dawn odjela do Říma?" Zauvažoval, co si Prcek o jeho návratu myslí. Vzpomínat na jejich křehké příměří bolelo, bylo tak moc jiné, než přátelství, které mezi nimi předtím panovalo a o kterém si myslíval, že je nic nemůže pokazit.

      "Jo, asi jo. Bydlely jsme v jednom bytě, ale pak se uvolnilo místo na koleji a ona se odstěhovala. Nemůžu jí to vyčítat, vážně. Nebyla jsem nijak zvlášť dobrá společnost." Buffy se exhumovala z lůžkovin a odešla do koupelny. Spike vstal a našel džíny a černé triko z minulého dne. Nemohl uvěřit, že si teprve včera oblékal ten zatracený smoking a vydal se ven, zabít démona. Valentýnské překvápko, jen co je pravda.

      Za pár minut se Buffy vrátila, na sobě světle růžové tričko a modré džíny. Přešla k těžkým sametovým závěsům, které kryly okna a opatrně je roztáhla, vpustila dovnitř úzký pramínek slunečního svitu.

      "Dávej bacha," lamentoval Spike.

      "Myslím, že je skoro čas na zevrubnou prohlídku."

      "Už jsi ze mne viděla a měla dost, což?"

      "Nemyslím, že je to vůbec možné, nikdy se nevynadívám do sytosti," odpověděla s úsměvem. "Ale musíme se rozhodnout, co podnikneme."

      Díval se, jak zářící sluneční paprsky tančí na složitých vzorech koberce. To je oč tu běží, pomyslel si. Pořád nemají moc na vybranou.

      "Co je?" nechápala Buffy. Zatáhla závěsy, zatnula slunci tipec. "Nemluvila jsem o tom, co si počneme se zbytkem našich životů. Jenom jestli tady zůstaneme i další noc nebo se přesuneme někam jinam. Máme limuzínu…"

      "Jenže ta otázka je nasnadě, viď?" skočil jí tiše do řeči. "Dostala's mne a co teď? Co se mnou bloody hell uděláš teď?" Byl smířený s tím, že na tuhle otázku žádná dobrá odpověď neexistuje. Ale, stejně jako slunce, Buffy byla nelítostná, velká jako hrášek, ale učiněný přírodní živel a nenechá ho na pokoji a nenechá.

      "Dovol mi na něco se tě zeptat."

      Spike si pomyslel, že tenhle prohnaný lesk jejích očí není dobré znamení, spíš varování, ale nedělal si iluze, že by se z tohohle mohl vykroutit. "Dobrá," přikývnul odevzdaně.

      "Chceš být se mnou, správně?"

      "Samozřejmě, že chci, Buffy," uslyšel se odpovídat jako stroj. "Jen nevím, jak by nám to mohlo klapat." Aspoň to byla pravda.

      "Čeho se bojíš?"

      "Čeho, myslíš kromě toho, že mi vyrveš srdce z prsou a rozkoušeš je na maličké kousíčky? Kdo by o to nestál?" Nemohl uvěřit, že to vyslovil nahlas. Sevřela se mu hruď, když uviděl šokovaný výraz její tváře, ale co čekala? Jen zatracenej blázen by do toho zase spadl.

      "Spiku, já tě miluju, vážně tě mám ráda," zapřísahala se, oči rozšířené.

      "Já vím, a i já tě miluji," řekl rozhodně. "Nikdy o tom nepochybuj, Buffy. A jestli mne budeš potřebovat, přijdu. Slibuji. Ale ty a já, nám to spolu neklape."

      "Můj ty bože, Spiku, copak ti Angel vymyl mozek dočista dočista? Ještě mi řekni, že mne opouštíš pro mé dobro." Buffy si to dupala místností, vztekle mávala rukama.

      "Nejen pro dobro tvé," řekl tiše, posadil se na postel a složil hlavu do dlaní.

      "Co tím chceš říci?" naléhala. Sedla si vedle něho, ale do očí jí neviděl. Vnímal její zrychlený dech, cítil, jak její srdíčko zrychluje, jak její krev uhání tepnami žílami i vlásečnicemi. "Spiku, přece jsem tě sem netáhla přes půl světa, abys mi dal kopačky, nebo jo?" V jejím hlase cinkla panika, stěží se ukrývající pod na odiv stavěným lehkým tónem a optimistickou sebedůvěrou.

      Čas ubíhal, měřen tepy jejího srdce.

      "Spiku, už sis někdy udělal seznam?"

      "Cože?" Zvedl hlavu, aby se na ni podíval. Vracela se jí barva do lící. Tuhle holku dlouho na dně neudržíte.

      "Seznam. Všech věcí, které chceš v životě dokázat. Znáš to, vylézt na Mount Everest, ochočit si lva, a tak."

      "Nikdy jsem si nechtěl ochočit lva." Kam tohle povede?

      "Tak si teď jeden udělej. Je na něm láska?"

      "Co to má znamenat?"

      "Chceš lásku nebo ne? Protože jsi mi ji pořád vyznával a teď, když ji můžeme mít, říkáš ne. Je to hloupé a není to fér a já ti prostě nedovolím, aby sis takhle ublížil," oznámila navztekaně.

      "Aha, takže mne teď budeš komandovat a dávat na mě pozor?"

      Její pohled zabloudil k jeho rukám. "Někdo musí."

      Nedokázal stíhat její argumentaci a vážně se obával, že po jeho argumentech je jednou pro vždy veta.

      Buffy vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře, a jen na momentík se její oči sešly s jeho. "V boji bys mi důvěřovat, viď? Svěřil bys mi svůj život?"

      "Dobře víš, že ano."

      "Tak mi věř i nyní." Naklonila se k němu a políbila ho, pusinka, coby závan větérku, opustila jeho rty skoro dřív, než se jich vůbec dotkla. "Tentokrát bychom to mohli zvládnout lépe, Spiku. Vím, že to dokážeme. Popadnout štěstí za pačesy."

      Moje dívka ovládá síly mnohem mocnější, než jí dal do vínku úděl přemožitelky, pomyslel si zcela přemožen. "Já bych rád, moc rád, já jen…"

      "Věř mi celým svým srdcem."

 

A on ji políbil a věnoval jí své srdce.

Stejně už jí dávno patřilo.

Jasně, všichni přece vědí, že je úplný blázen…

 

 

Konec